Gottfried Wilhelm Leibniz (1646–1716) je známý jako jeden z velkých německých myslitelů, který významně přispěl do filozofie, matematiky a historie. V filozofii Leibniz svým propracovaným a vyzrálým racionalismem obohatil toto hnutí. Na rozdíl od jiných racionalistů před ním představil Leibniz celistvější představu vesmíru, kterou Bůh vybral jako nejlepší ze všech možných světů. Tento dokonalý svět má nekonečný počet jednoduchých substancí – „monád“ – které nejsou prostorové ani časové. Každá monáda je jako zrcadlo, jež z vlastního úhlu pohledu odráží celý vesmír. Některé z významných argumentů Leibnize v jeho dílech Monadologie a Teodicea: 1) Kosmologický argument, kterým Leibniz obhajuje existenci Boha. Leibniz tvrdí, že vše, co existuje, má dostatečný důvod svého bytí a že nemůže být jinak. Aby se zabránilo nekonečnému regresu řady možností, musí existovat nějaká konečná příčina všech těchto rozdílů, a to je to, čemu říkáme Bůh. 2) Argument o dokonalosti světa. Bůh je všemocný, vševědoucí, dobrotivý a svobodný tvůrce světa. Předpokládejme, že svět by mohl být lepší. Pokud tento svět není nejlepší ze všech možných světů, pak Bůh nebyl dostatečně mocný, nebo mu chyběly znalosti, nebo nechtěl, aby svět byl lepší. Každé z těchto tvrzení je v rozporu s tím, čím Bůh je. 3) Problém zla. Kritici Leibnize upozorňují, že množství utrpení ve světě neodůvodňuje víru, že Bůh stvořil nejlepší ze všech možných světů. Leibniz odpovídá, že utrpení je dobré, protože je součástí nekonečné Boží dobrotivosti. Zlo je podle něj jen výsledkem naší omezené inteligence, která nedokáže pochopit skutečný záměr Božího tvoření. Věci nazýváme zlými, když je vidíme odděleně, ale mohou být dobré ve vztahu k jiným událostem a procesům. Navíc Leibniz trvá na tom, že pozemské lidské štěstí nemůže být považováno za měřítko, podle kterého se má posuzovat dobrota světů.
