Søren Kierkegaard (1813 – 1855) byl dánský filozof, teolog, literární kritik a básník, jehož díla měla velký vliv na filozofii, teologii, literaturu a psychologii 20. století. Kierkegaard je také považován za prvního existenciálního filozofa, který tvrdil, že každý člověk (ne náboženství ani společnost) je sám odpovědný za to, aby dal svému životu smysl. O víře: Kierkegaard zdůrazňoval, že mít víru zároveň znamená mít i pochybnosti. Jinými slovy, aby člověk opravdu věřil v Boha, měl by si uvědomit, že jeho přesvědčení o Bohu mohou být nejistá. Ten, kdo věří bez jakýchkoli pochyb, není opravdově nábožný, ale spíše lehkověrný, protože víra by bez osobního závazku a snahy odůvodnit své přesvědčení neměla skutečnou hloubku. V tom Kierkegaard klade důraz na důležitost sebe sama a na sebereflexi. O úzkosti: Kierkegaard byl první, kdo použil pojem „úzkost“ k popisu silného pocitu obav a neurčitého strachu. Tento pojem (v dánštině „angst“) se později objevil v dílech existencialistů jako Heidegger, Nietzsche a Sartre. Úzkost má zvláštní význam ve spojení se svobodou volby, která má dvě stránky. Na jedné straně je úzkost předpokladem hříchu: Kierkegaard uvádí příklad Adama, který se má rozhodnout, zda sní zakázané ovoce či nikoli — byl svobodný, ale snědl ovoce a spáchal hřích. Na druhé straně nás úzkost upozorňuje na naše volby a osobní odpovědnost. Zkušenost úzkosti nás tak vede k zamyšlení nad naší identitou a možnostmi.
