Martin Heidegger (1889–1976) byl německý filozof, jehož nejslavnější kniha Bytí a čas měla velký vliv na rozvoj současné evropské filozofie.
O smyslu života:
Podle Heideggera se ztratila otázka metafyziky a bytí, protože o metafyzických entitách nemůžeme nic vědět. Proto Heidegger navrhuje rozpracovat metafyzickou otázku, která nic nepředpokládá jako jsoucí. Věda se zabývá jsoucny, ale ne nicotou. Aby se vyhnul přítomnosti entit, formuluje Heidegger tuto otázku: „Jak je to s touto ničím?“.
Zdravý rozum chápe nicotu tak, že popře celek jsoucen. Pro Heideggera je však nicota něčím, co je uvnitř celku jsoucen. Abychom měli k ničemu přístup, musíme se ocitnout „uprostřed jsoucen jako celku“. Odhalení jsoucen jako celku je skryté v náladách, jako je nuda a láska. Například opravdová nuda je tehdy, když je všechno nudné. Podobně láska je tehdy, když jste zamilovaní do nějakého člověka a celý svět se rozzáří. Takže jak nuda, tak láska odhalují celek věcí a staví nás před nicotu. Jednoho dne se může stát budoucnost nejistou a přepadne nás strach ze všeho. V důsledku toho se k nám obracejí všechny věci, k nimž jsme lhostejní. V tomto kontextu stojí úzkost před otevřeností. Odhaluje celek jsoucen v negaci. Odhaluje nicotu.
Jsoucna se jako celek ponořují kvůli odmítavému gestu nicoty vůči jsoucnům. Ale nicota není od jsoucen oddělitelná, naopak se odkrývá v jsoucnech a skrze ně. Nicota nejen neguje, ale sama „nihiluje“. Nicota ukazuje, že je tu něco, a ne nic. Nicota „ničí“. Jinými slovy, podstatou nihilačního je, že „poprvé staví Dasein před jsoucna jako taková“. Na rozdíl od logiky je nicota původem negace, protože „ne“ vychází z nihilační činnosti nicoty. Proces nihilačního není něco někde jinde. Je v životě. Jsme do této negativity neustále zapojeni. Například když mi někdo ukáže pero, je zde přítomnost mezi tímto perem a mnou. Z druhé strany pera pro mě není nic, ale pro toho, kdo ho drží, je tam něco. Nihilace nicoty se ukazuje také v neuskutečněných možnostech, když uskutečnění jedné možnosti zablokuje jinou. Jinak řečeno, některé možnosti se odhalí jen proto, že jiné znemožníme.
Činnost nicoty v bytí je nám skrytá. Vždy jsme napřed před sebou samými. Protože jsme koneční, je smysluplnost naší existence určena touto nihilační činností. Tím, že si vybíráme určité životní možnosti, transcendujeme směrem ke smrti, kdy všechny možnosti končí. Tato transcendence znamená být podržen v nicotě, tedy předjímání možností a pak pád zpět mezi věci, do věcí. Smrt tedy hraje klíčovou roli v časovosti jsoucen, protože dává našim volbám smysl. Kdybychom byli nesmrtelní, náš život by byl úplně nesmyslný. Bez smrtelnosti naše volby nic neznamenají, protože všechny možnosti jsou nám stále otevřené. Nic není důležité, protože vše je odhaleno a nic není skryto. Svoboda a osobnost nesmrtelného jsoucna se neukazují, protože nejsou žádné skutečné možnosti jednání. Když k nihilační činnosti nicoty nedochází, neexistuje vztah k rozvíjení bytí. Není tu bytí jako takové, a proto není ani svoboda vycházející z bytí. Proto popis lidského života ukazuje určitý nárok: Být sám sebou znamená žít svůj život a činit volby. Protože tvoje smrtelnost je tady a teď s tebou, musíš být zodpovědný, tedy rozhodovat sám za sebe.
